Prostě zničehonic, na hrudníku, dva kopečky, které se zbytkem těla vlastně nijak nesouvisejí.
Nebo pytlíčky. Záleží. A takový symbol!
Přitom je to vlastně totálně nepraktická věc, myšleno samozřejmě v běžném životě.
I jako ženu mě prsa odjakživa fascinují. A bohužel, jako ženu mě prsa i odjakživa definují. Můžeme říkat, že to není pravda, ale každé naše životní období se prsou nějakým způsobem dotýká.
Ne, to není dvojsmysl, to je metafora.
Pojďme popořadě. Když jsme byli miminka, prsa nás jednoduše udržovala při životě, to je bez debat. Během dětství jsem sice žádná prsa na hrudníku neměla, možná jen tedy během těch pár let jsem je ani nijak více neřešila, na rozdíl od obchodníků, kteří malinkaté podprsenky k plavečkám vyrábějí pro jistotu už od velikosti asi 86.
A pak už pomalu přichází období čekání na prsa, která napříč vaší třídou rostou zcela nahodile, někomu přes prázdniny, někomu vůbec a někomu velmi výrazně. Spravedlnost v tomto procesu samozřejmě žádná. Během dospívání zaznamenáváte změny prsou související s cyklem a také na prsou s největší pravděpodobností zaznamenáváte první pohledy, případně ruce. Následující roky řešíte, jak prsa oblékat, protože to hraje dost velkou roli – padnoucí podprsenka je základ každého outfitu i vašeho zdraví.
Prsa máte více či méně ráda, ale dost možná jsou příliš malá, velká či rozdílná, a tak zvažujete třeba plastickou operaci. Jestli teď nebo “po dětech”. Jestli vůbec. Do toho prsa mažete krémy, vybíráte pro ně další a další prádlo, plavky a sportovní podprsenky, a úplně nejradši je máte jen tak, po příchodu domů, bez podprsenky, pod mikinou, u Netflixu.
A pak zpravidla přichází ono bájné mateřství. A prsa konečně naplňují svou podstatu a naplňují se také mateřským mlékem, mnohdy mnohem dřív, než jste si třeba myslela. Různě se zvětšují a bolí, a je to celé nějaké nepříjemné, a to ani ještě žádné dítě nemáte. A když se vám pak narodí, beru zpět, předtím to nebylo nepříjemné, bylo to v pohodě, to teď je to sakra nepříjemné! Na kojení, té údajně nejkrásnější a nejpřirozenější věci na světě, nic takového neshledáváte, bolí to, nejde vám to a vaše prsa mají velikost medicinbalu. A pak kojíte – jak dlouho a jak často je samozřejmě na vás, je to jen vaše intimní záležitost mezi vámi a vaším dítětem, takže vám do toho mluví jen ti nejbližší, i ti cizí, a každý den minimálně dvacet osm instagramových profilů.
Prsa se mění, nejsou jen vaše, ale vy je samozřejmě chcete zpátky, a tak kojení ukončujete. Nebo kojíte do samoodstavu. Nebo jste možná vůbec nekojila, to je taky úplně v pohodě. Každopádně až postupně skončí tahle fáze vaší mateřské role, vaše prsa budou trochu jiná. Menší. Někdy větší. Občas delší. A u někoho nastal vytoužený čas na úpravy. Někdo se musí učit sebelásce. Často je to některým z vás i úplně jedno.
Ale prsa vám nemůžou být jedno nikdy, i po splnění jejich role je třeba si jich všímat. Shlédnete několik videí, ukáže vám to gynekolog, a vy si je sama vyšetřujete, ideálně každý měsíc, nebo alespoň vždy, když vás někde vyděsí článek či plakát o rakovině prsu. Navštěvujete mamograf a prsa se stávají takovým malým strašákem, protože co kdyby…
Mít prsa je fajn. Nemít je asi taky. S málokým toho v životě zažijete tolik. Tak se o ně starejte, prevence je strašně důležitá a také účinná!
Prsům zdar!
Vaše GYNELLA
